Nová pravidla pro drony: z čeho musí vycházet národní předpisy

Konkrétně jde o dokument s názvem Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/945 ze dne 12. března 2019 o bezpilotních systémech a provozovatelích bezpilotních systémů ze třetích zemí. Je to dlouhé psaní a většina textu se běžných majitelů dronů netýká. Vybral jsem proto nejdůležitější části, přeložil je z úředničiny do hovorové řeči a případně se pokusil o výklad, nicméně pro vážnější zájemce není špatné si přečíst i zbytek původního textu - například Článek 3 definující pojmy týkající se dronů, Článek 9 o povinnostech prodejců, Část 10 Přílohy o obsahu technické dokumentace a další. Originál oficiálního českého překladu najdete tady. Další články na toto téma najdete na DroneWebu například tady.

Většina dokumentu se týká zákonodárců, příslušných úřadů, výrobců, dovozců dronů a profesionálních uživatelů dronů vyšších kategorii, zatímco pro běžné uživatele je zajímavý především Článek 4 týkající se kategorie Otevřená, a Příloha.

Kategorie Otevřená

Článek 4 o kategorii Otevřená říká, že do ní spadají stroje do hmotnosti 25 kg a dělí se na několik podkategorií (viz dál). Létat se smí jen na vzdálenost vizuálního dohledu operátora, pokud není zajištěn další pozorovatel, nebo pokud nejde o režim Follow me. Nesmí se létat nad shromážděním osob a stroj má být udržován v bezpečné vzdálenosti od osob.

V dokumentu se zmiňuje ještě i kategorie hraček, kterou specifikuje směrnice 2009/48 ES o bezpečnosti hraček. Dá se ovšem předpokládat, že v ní nebude nic, co by dronaře zajímalo jinak než jako dárek pro potomky.

Pro většinu čtenářů DroneWebu jsou nejspíš zajímavé především třídy bezpilotních prostředků C0 (do hmotnosti 250 gramů), C1 (do hmotnosti 900 gramů) a C2 (do hmotnosti 4 kg), přičemž hmotnost se myslí i s užitečným zatížením. Existují také kategorie C3 a C4 (obě pro stroje s hmotností do 25 kg), které se ale týkají spíš firemních subjektů (které nejspíš budou předpisy důkladně studovat tak jako tak, takže se tím tady nebudeme zabývat) nebo extrémních modelářů.

Každý stroj musí nést identifikační štítek své třídy, jejichž obrázky tu k popisu jednotlivých kategorií přidáváme.

Požadavky na bezpilotní systém třídy C0

Kromě omezení vzletové hmotnosti do 250 gramů je také omezena maximální rychlost vodorovného letu na 19 m/s (což je 64 km/h) a maximální výška letu na 120 metrů (podrobnosti viz dál v kapitole Provoz). Maximální provozní napětí smí být 24 V stejnosměrného nebo odpovídající hodnota střídavého. Významnější je, že kromě víceméně obecných požadavcích na mechanickou bezpečnost musí být zařízení "projektováno tak, aby bylo zamezeno jakémukoliv zranění vrtulovými listy". Nedokáži si to představit jinak, než že musí mít vrtule v prstencích, nebo vrtulové koše, protože jen tak se dá zranění skutečně zabránit.

Předpis stanoví, co všechno musí obsahovat uživatelská příručka, s níž je dron povinně prodáván. Už nejde jen o běžný návod k použití; v některých ohledech se blíží Provozní příručce požadované po dronech k profesionálnímu využití. Majitel stroje je samozřejmě povinen se s ní seznámit.

V dané chvíli požadavkům kategorie C0 s drobnými výhradami vyhovuje jen Ryze Tello a Mavic Mini. Dá se předpokládat, že většina výrobců konzumních dronů napře své úsilí právě sem - a bude zajímavé sledovat, co to udělá s nabídkou na trhu.

Požadavky na bezpilotní systém třídy C1

Jak už jsem zmínil, hmotnost je tu omezená na 900 gramů, ale neplatí to stoprocentně: může být i vyšší, pokud je stroj zhotoven z takových materiálů, aby při nárazu na lidskou hlavu maximální rychlostí byla přenesená energie nižší než 80 J.

Jinak jsou základní omezení (výška, rychlost, napětí, mechanická bezpečnost včetně ochrany vrtulí) stejná jako u předešlé kategorie. U výšky je ovšem omezení definováno poněkud pýthicky: buď je to oněch 120 metrů, nebo si limit může zvolit pilot, pokud má na displeji údaj o výšce stroje nad bodem vzletu

Jsou tu ale i další rozdíly. Patří k nim omezení hlučnosti, povinnost mít systém, který bezpečně vyřeší ztrátu spojení s operátorem, stroj musí mít jedinečné identifikační číslo (norma ANSI/CTA-2063) a umožňuje přímou identifikaci na dálku při níž jsou zjišťovány údaje o stroji a jeho okamžité poloze, o dráze letu, o poloze operátora, atd. Je také vybaven systémem geo-awareness informujícím operátora o zakázaných zónách. Požadavky na provozní příručku jsou zde ještě vyšší než u předešlé kategorie.

Momentálně neexistuje na trhu stroj, který by se do omezení této kategorie bezezbytku vešel.

Požadavky na bezpilotní systém třídy C2

Kromě maximální hmotnosti to 4 kg jsou základní požadavky stejné jako u C1. Na rozdíl od ní tu ale není zmiňován přenos energie při kolizi s lidskou hlavou.

Na rozdíl od předešlých kategorií je zde maximální provozní napětí 48 V a je vybaven světly pro lepší řiditelnost. Zajímavá je zmínka, že světla musí umožňovat dobrou viditelnost v noci: ani jinde se nemluví o zákazu létání po soumraku a zde se vysloveně povoluje.

Ani v tomto případě není na trhu dron, který by požadavky kategorie splňoval.

Provoz, aneb jak se smí létat

Provozem bezpilotních prostředků v kategorii Otevřená se zabývá část A Přílohy. Z hlediska provozovatele dronů je to asi nejdůležitější kapitola Nařízení, proto bych v tomto případě doporučoval prostudování originálu i když to není jednoduché - úřednická logika strukturování textu je běžnému smrtelníkovi myšlenkově nepřístupná. Nicméně tady se kvůli rozsahu článku omezím jen na to nejdůležitější.

Bezpilotní prostředky kategorie Otevřená se dělí na podkategorie A1 až A3, přičemž třídy C0 a C1 spadají do podkategorie A1, kde však pro ně existují oddělená pravidla, zatímco na C2 se vztahují předpisy z A2 - jestli vám to připadá ujeté, máte pravdu, ale pokud máte sociální cítění, tak jistě uznáte, že člověk, co to zplodil, se může uživit opravdu jen jako úředník. Takže raději k věci.

Když to rozšifrujeme, vyjde nám, že ke stroji C0 nebudete muset absolvovat žádné školení a test. Naproti tomu majitel dronu třídy C1 absolvuje on-line kurs a stejným způsobem vyřeší test skládající se ze 40 otázek. Budou se týkat následujících témat:

- letecká bezpečnost

- omezení vzdušného prostoru

- předpisy týkající se letectví

- faktory ovlivňující lidskou výkonnost

- provozní postupy

- obecné znalosti o bezpilotních systémech

- ochrana soukromí a dat

- pojištění

- ochrana před protiprávními činy

V obou třídách se nelétá nad shromážděním osob. Pokud se náhodně přeletí nad nezapojenou osobou, udělá se to v co nejkratším čase. Létá se jen do výšky 120 metrů nad terénem (tedy nikoliv jen nad bodem vzletu), pouze  před překážkou se smí trochu výš.

Majitel dronu třídy C2 spadá do kategorie A2 - a tím pádem má docela smůlu protože ho čeká procedura blížící se dosavadním zkouškám pilotů usilujících o získání licence na letecké práce. Konkrétně to znamená, že kromě dálkového kursu a dálkového testu bude muset absolvovat ještě praktický výcvik a skutečný test u autorizovaného subjektu.

To samo o sobě je docela nepříjemné, ale při znalosti dosavadní zdejší praxe se dá čekat, že v českých podmínkách to také nebude levné. A protože si české autorizované subjekty nejspíš nechají platit i za přidělování identifikačních čísel a zadarmo jistě nebude ani identifikační zařízení, pak majitele dronů třídy C2 nečeká nic hezkého. 

V kategorii A2 jsou také přesněji specifikovány předpisy pro létání poblíž lidí: horizontální vzdálenost smí být nižší než 30 metrů (až 5 metrů) jen za dodržení určitých podmínek.

Požadavky na doplňkové zařízení pro přímou identifikaci na dálku

Stroje kategorie C1 a C2 tedy musí být vybaveny zařízením, které umožňuje bezpečnou a průběžnou (tj. v reálném čase) identifikaci na dálku - nevyřčeno: dalšímu subjektům, jako je třeba policie. Je proto užitečné vědět, co všechno stroj o sobě a o svém majiteli při provozu "napráská":

- registrační číslo stroje i číslo registrace jeho provozovatele

- zeměpisnou polohu a výšku stroje

- letovou dráhu

- zeměpisnou polohu operátora

Uživatelská příručka zařízení pak musí obsahovat jeho přenosový protokol, návod k instalaci na stroj a návod pro nahrání registračního čísla provozovatele.

Závěr

Není mi z toho jasné, kam patří závodní kopéry, které se tomu všemu vymykají - především svou rychlostí. Ta sice není omezená v kategoriích C3 a C4, tam se ale nevejdou zase z jiných důvodů a předpokládám, že nespadají ani mezi výše zmíněné hračky.

Zjevně je tu věnována velká pozornost hlučnosti a mechanické bezpečnosti. Naproti tomu se zdá, že evropská pravidla nemají nic proti u nás zakázanému létání v noci.

V celém dokumentu také nejsou zmiňovány kamery, včetně obávaného omezení jejich rozlišení na 5 mpx - i o tom se původně uvažovalo. Vyhrál alespoň v tomto případě zdravý rozum, nebo mi něco uniká?

Dokument moc nekonkretizuje způsob registrace majitele dronu - nejspíš proto, že se jím zabývá jiný předpis, konkrétně článek 14 prováděcího nařízení (EU) 2019/947. Podíváme se na něj v jiném textu.

Poněkud znepokojující je skutečnost, že žádný současný konzumní dron nesplňuje požadavky kategorií C1 a C2, naskýtá se tedy otázka, jak se s existencí velkého množství těch stávajících s odpovídající hmotností (včetně ne právě levných dronů Mavic 2 Pro) vyrovná definitivní česká podoba pravidel. Představa, že je všichni stávající majitelé nechají "očipovat", projdou zkouškami téměř na úrovni profesionálních operátorů a zaplatí příslušné poplatky, nebo že své drahé stroje sešrotují, je silně mimo realitu.  Něco bude jistě stát také identifikační zařízení - a vzhledem k tomu, že je povinné a nelze se jeho koupi vyhnout, tak to nejspíš nebude málo. A protože drony rychle morálně zastarávají, tak řada těchto nepříjemností čeká uživatele opakovaně…

Do budoucna tak pro hobby majitele dronů prakticky zůstanou jen kategorie C0 a C1. Ovšem ty, které mají uživatelé dnes, svým dosahem a dalšími parametry, omezení těchto tříd vysoce překračují - a v kategorii C1 nemají identifikační zařízení. Co s nimi bude? Poněkud legrační je zejména požadavek na optickou viditelnost, protože tyto malé stroje za určitých světelných podmínek nejsou vidět už ve vzdálenosti pár desítek metrů. A tak dále… takže nezodpovězených otázek a prostoru pro kreativitu národních úřadů zbývá nepříjemně mnoho. 

Nezbývá mi tak než opakovat, co jsem psal už jinde: že skutečným smyslem téhle legislativy se zdá být vzdálení dronů z dosahu nekorporátních uživatelů a ponechat jim jen hračky. A že Evropa na takové podvázání perspektivního oboru (který mimo jiné přitahoval děti a mládež k technice) doplatí dalším technologickým zaostáváním.

Nicméně současná podoba nařízení EU je poněkud tolerantnější, než to vypadalo podle dřívějších informací. Nezbývá ale než opakovat, že důležité bude, co z toho udělají zdejší úřady. Každopádně budeme problematiku legislativy na DroneWebu dál pozorně sledovat a všechny novinky zveřejňovat. A pokud byste k tomu něco měli, neváhejte nám napsat.

Jan A. Novák