Evropská legislativa pro drony se blíží

Návrh pravidel Evropské unie pro provozování dronů vypracovala evropská agentura pro bezpečnost letectví EASA (European Union Aviation Safety Agency) po dlouhém období příprav, během kterého mohly zainteresované subjekty posílat připomínky. V červnu letošního roku evropské orgány zveřejnily jejich konečné znění v jazycích všech členských států, to však ještě neznamená, že vstoupily v platnost. Pouze začalo běžet roční období, během kterého by měla být nová legislativa zabudována do předpisů jednotlivých zemí. V platnost by měla vstoupit až 1. července příštího roku - a oproti stávajícím českým předpisům půjde o změnu hodně citelnou.

"Cílem vytvoření evropských pravidel pro provoz dronů je umožnit jejich volný pohyb v rámci EU," tvrdí oficiální materiály EASA. "Náš přístup byl stejný jako přístup k bezpečnosti pilotovaného leteckého provozu. Pravidla směřují k odstranění rizik a k vyvážení zájmů výrobců a provozovatelů na jedné straně a bezpečnosti, ochrany soukromí, životního prostředí i ochrany před hlukem na straně druhé."

"Evropa bude první oblastí světa, která bude mít ucelený systém pravidel zajišťující bezpečný a udržitelný provoz dronů, " komentuje vznik evropské legislativy Patrick Ky, výkonný ředitel EASA. Současně tvrdí, že nová pravidla podpoří rozvoj tohoto perspektivního odvětví, iniciují investice do něj a přispějí tak ke vzniku tisíců nových pracovních míst.

Ne všichni s tím ale souhlasí, protože nová pravidla staví dnes běžné a legální způsoby provozování dronů mimo zákon. Na dronařských diskusích už řada majitelů oznámila, že se svým hobby končí, zatímco jiní upozorňují, že utažení šroubů povede k létání na černo. Někteří dokonce tvrdí, že přehnaná regulace prohloubí technologické zaostávání Evropy v tomto oboru.

Stejná práva pro všechny

Mohlo by se zdát, že až dosud vzdušný prostor pro majitele dronů představoval něco jako Divoký západ, takže na příchod šerifa se zákoníkem podpořeným tvrdou pěstí je nejvyšší čas. To ale není pravda, protože každá evropská země už svá pravidla má. U nás létání s drony  upravuje předpis známý jako Doplněk X, nad jehož dodržováním bdí Úřad pro civilní letectví (ÚCL). Stejně jako přicházející evropská legislativa, i Doplněk X přesně vymezuje hmotnostní kategorie dronů a jejich povinné vybavení. Jsou čtyři: pod 0,91 kilogramu, 0,91 až 7 kilogramů, 7 až 20 kilogramů a nad 20 kilogramů. Stanovuje také povinnosti operátora, limity létání (například maximální výška 300 metrů nad terénem), létání v blízkosti letišť, komunikací a podobně. Přestože proti němu někdy bývají slyšet z komunity hobby uživatelů dronů výhrady, jde o rozumný předpis, který - jak ještě uvidíme - je oproti EU verzi mnohem tolerantnější, aniž by dával prostor pro nebezpečné jednání.

Zásadní rozdíl mezi Doplňkem X a evropskou legislativou spočívá v tom, že český předpis rozlišuje mezi hobby uživateli a profesionálními provozovateli dronů (včetně těch, kdo je i jen příležitostně použijí pro vlastní potřebu). Požadavky na profesionální operátory jsou v Česku už teď obdobné, jaké budou v celé Evropě: jejich stroj musí být registrovaný, mít na sobě registrační značku a majitel musí projít testy. Ty jsou poměrně přísné a nechybí ani praktická zkouška z létání pod dohledem inspektorů z ÚCL. Naproti tomu hobby uživatelé se doteď nemuseli ani registrovat, ani dělat jakékoliv testy. To ovšem neznamená, že se na ně Doplněk X nevztahoval - jen mnozí ani nevěděli, že existuje. To je také jediná vážnější slabina Doplňku X. Namítnout ovšem lze, že ani cyklisté nemají řidičský průkaz a přesto jsou účastníky silničního provozu, aniž by to vadilo - zákon platí pro všechny a jeho neznalost, jak známo, neomlouvá.

Dalším problémem stávající legislativy v evropském měřítku byly dramatické rozdíly v předpisech jednotlivých zemí. Například na Slovensku si majitelé bez povolení řady úřadů legálně téměř nezalétali a třeba v Rakousku to nebylo o moc lepší.

Z tohoto hlediska představuje blížící se evropská legislativa pro drony velký krok vpřed: nerozlišuje mezi hobby uživateli a profesionálními uživateli, předepisuje test z pravidel pro všechny, registraci a značení všech dronů a sjednocuje základní pravidla pro celý kontinent. Není to ostatně nic převratně nového, protože v USA se musí každý majitel dronu registrovat už od roku 2016. Už tehdy americká právnička Lisa Ellmanová specializující se na problematiku bezpilotních prostředků v této souvislosti řekla: "Cílem registrace je vymáhání práva a opatření proti neoprávněnému létání. Operátory nutí si uvědomit, že dron není hračka, že musí dodržovat určitá pravidla a vzdělávat se v nich. To jsou správné cíle."

Obdobné evropské předpisy tedy vypadají jako dobrá zpráva (a pro zmíněné slovenské a rakouské uživatele to dobrá zpráva nejspíš také je). Jenže jejich konkrétní znění, už takové nadšení nevzbuzuje.

Pod tlakem strachu z dronů

Nová legislativa vznikala v ovzduší obav z dronů, které občas přerůstaly v hysterii ne nepodobnou strachu z létajících talířů v polovině minulého století. Velká část fobie z dronů jde na vrub touze po senzacích a snaze určité části médií jí vycházet vstříc. Ale nejen to: na YouTube se objevovala řada trikových videí dramaticky znázorňujících katastrofy způsobené drony. Některé byly velmi působivé, profesionálně udělané a nepochybně nákladné. Někdo zjevně nelitoval prostředků, aby drony veřejnosti představoval v nejhorším světle. Hrůza z dronů místy nabývala až komických podob: koncem loňského roku ostraha parlamentu Nového Zélandu zničila dron na parkovišti před budovou ještě před tím než stačil vzlétnout. Byl v tom jen malý háček: stroj patřil firmě, která měla z pověření parlamentu natočit reprezentační záběry budovy.

Vrcholem dronové hysterie pak byla  "blízká setkání" nad mezinárodními letišti. Například v dubnu 2016 jeden z pilotů Airbusu A320 blížícího se k londýnskému letišti Heathrow oznámil, že se ve výšce 540 metrů střetl s dronem. Do světa se rozletěly zprávy o srážce letadla s dronem, média přinášela přehled předešlých hlášeních tohoto typu (nikdy o srážce) v okolí Heathrow - nebo s něčím, co bylo za drony označeno. Nechyběly úvahy o teroristech nebo lehkomyslných hazardérech, připomínaly se tresty za létání s drony v blízkosti letišť nebo v nepovolené výšce. Pochopitelně následovalo volání po ještě přísnějších pravidlech i tvrdších testech a nechyběla ani vyjádření vysoce postavených politiků. Pak se ale ukázalo, že letadlo nemá ani škrábnutí a pokud pilot vůbec něco viděl, tak to byl igelitový sáček hnaný větrem. To už ale média nezajímalo.

Vůbec nejvážnějším incidentem tohoto druhu byla série hlášení o dronech v okolí londýnského letiště Gatwick před Vánoci loňského roku. Bylo kvůli nim nutné zrušit nebo odložit okolo tisícovky letů, což postihlo 140 000 cestujících. Policie prošetřila 90 údajných svědků a zatkla dva podezřelé, které však musela vzápětí propustit. Nezískala jedinou fotografii ani video, přestože dnes je možné na sociálních sítích i na nahrávkách z bezpečnostních kamer dohledat záznam téměř jakékoliv události. V jednom případě se ukázalo, že svědkové viděli světla vzdáleného jeřábu, ostatní svědectví se objasnit nepodařila - což nápadně připomíná epidemie údajných setkání s UFO v 50. a 60. letech minulého století. Jen reakce byla tentokrát jiná: letiště objednala protidronové systémy za desítky milionů liber a politici volali po zpřísnění legislativy týkající se dronů.

Teprve v dubnu, když horečka odezněla, zveřejnila BBC krátký článek o průběhu vyšetřování, který naznačuje, že paniku způsobil "někdo zevnitř". Šéf letištních dispečerů Chris Woodroofe novinářům řekl: "Operátor dronů musel mít přímé spojení s někým, kdo měl přesný přehled o tom, co se děje na letištních drahách."

Kdo za mediální panikou, virálními videi a podivnými incidenty stojí, se neví - pokud vůbec za nimi někdo stojí a nejde jen o další symptom nemocné společnosti. Skutečnost je taková, že k usmrcení dronem ještě nedošlo, že zneužití dronu ke kriminální nebo teroristické činnosti je mnohem méně efektivní než použití dostupnějších prostředků a že přesto je "hrozbě z oblohy" věnována skoro stejná pozornost jako terorismu obecně. Rich Swayze z Federální letecké správy USA (FAA) soudí, že situace kolem dronů je mimořádně složitá: "Za 15 let svého působení v oboru jsem ještě nezažil, aby se v jednom tématu střetávalo tolik protichůdných zájmů". Vyhovět všem při přípravě nových evropských pravidel bylo nemožné a na konečném výsledku je to znát.

Přísnost na hobby uživatele

Evropský úřad pro bezpečnost leteckého provozu EASA na obavy z dronů reagoval vydáním návrhu, který na jaře 2019 schválila Rada Evropy a v létě Evropský parlament. Tím začalo přechodné období, které v červnu 2021 dovrší definitivní ukončení implementace do národních legislativ členských států EU. A aby ani letečtí modeláři nepřišli zkrátka, jejich kluby budou muset nejpozději do června 2022 získat autorizaci od národního úřadu dohlížejícího na civilní letecký provoz.

Při troše zjednodušení se dá říci, že nová evropská pravidla dělí bezpilotní prostředky do tří kategorií: Open (otevřená), Specific (zvláštní) a Certified (Certifikovaná).

Běžných amatérských uživatelů se týká pouze kategorie Open, v níž jsou drony s nejnižším provozním rizikem, pro let tedy není třeba předběžné povolení. Majitelé takových dronů nesmějí létat výš než 120 metrů nad povrchem a musí mít svůj stroj v přímém optickém dohledu (VLOS, Visual Line of Sight). Oproti stavájícímu českému předpisu je tedy maximální výška omezena na méně než polovinu. Doprovodné texty návrhu EASA také předpokládají, že výrobci dronů umožňujících automatické režimy letu, do nich tato omezení zabudují. Každý stroj bude muset být opatřen identifikačním štítkem, což u nás dosud byla povinnost jen u dronů schválených pro profesionální použití. Jsou tu také body týkající se povoleného rozlišení kamer (ochrana soukromí) a maximálních rychlostí (resp. dopadové energie při pádu na člověka z maximální povolené výšky). Jinak se předpokládá respektování všech omezení daných dosavadními pravidly (vzdušné prostory, okolí letišť, zakázané zóny atd.).

Kategorie Open zahrnuje stroje s hmotností od 250 gramů do 25 kilogramů, což je z hlediska bezpečnosti provozu příliš široké rozpětí, proto se dělí na několik podkategorií a ty zase na další podkategorie. Nejbenevolentnější je podkategorie A1, zejména její podkategorie C0, do níž patří drony lehčí než 250 gramů. Smějí létat nad lidmi, ale ne nad shromážděním lidí a jedinou povinností operátora je přečíst si návod k použití. Když ale má takový dron kameru, týkají se majitele stejné povinnosti, jako u vyšších kategorií. V současnosti je takových dronů málo a disponují jen velmi omezenými výkony.

Jen o málo složitější to má skupina A1/C1, kde se nacházejí stroje s hmotností 250 až 500 gramů, jejichž majitelé podstoupí on-line školení zakončené jednoduchým testem. Sem patří například poslední dobou velmi oblíbené drony Mavic Pro, Mavic 2, Mavic Air a další.

Následuje kategorie A2 s jedinou podkategorií C2 v hmotnostním rozmezí 0,9 až 4 kilogramy. Donedávna šlo o nejrozšířenější drony, najdeme zde například všechny modely řady Phantom, které jejichž podoba se stala téměř archetypem představy, jak vypadá dorn. Nebudou smět létat nad lidmi, pokud majitel kromě on-line školení a testu neprodělá ještě náročnější zkoušky na úřadě, který má na starosti civilní letecký provoz.

Poslední podkategorie A3 se týká strojů s hmotností 4 až 25 kilogramů (včetně modelů letadel a amatérských konstrukcí), které budou moci létat jen daleko od lidí i zástavby, nejlépe na vyhrazených plochách modelářských letišť.

Zbylé dvě kategorie se týkají profesionálních uživatelů. Kategore Specific je prakticky totožná se současnými požadavky Úřadu civilního letectví na majitele dronů provozujících s nimi letecké činnosti. V praxi to znamená, že stroj musí mít pojištění, provozní příručku přizpůsobenou druhu provozu, scénáře provozu, analýzu rizik a rizikové postupy pro zamýšlený provoz a podobně. Stejně jako dnes bude takový dron označený štítkem s jeho registračním číslem a provozovatel absolvuje na úřadě příslušné testy.

Třetí kategorie Certified míří spíš do budoucnosti: patří do ní stroje, které se výše uvedeným požadavkům vymykají hmotností, způsobem provozu, a tedy i zvýšenou mírou rizika. Jde například o doručovací drony, nebo drony pro dopravu osob, což jsou technologie, kterým je předpovídána velká budoucnost. Požadavky na provozovatele se blíží požadavkům na provozovatele a piloty malých nebo ultralehkých letadel. Jednotná pravidla v této kategorii by tak měla těmto technologiím v Evropě usnadnit cestu do života.

Jak dopadne implementace nových evropských pravidel do českých předpisů, je zatím těžké předvídat, i když v mnoha jiných případech mají zdejší politici a úředníci snahu originál ještě zpřísňovat. Už ze současné podoby je ale zřejmé, že dopadnou zejména na dovozce a prodejce spotřebních dronů.

Na jednu stranu jsou nová pravidla velmi přínosná, což platí zejména o vytvoření jednotného evropského prostoru pro jejich provoz. Uživatel tak nejenže nemusí před cestou do jiné země EU studovat tamní předpisy, ale po celé unii mu také bude platit registrace získaná doma. Užitečnou změnou jsou i on-line testy nutné pro registraci, protože létat bez jakýchkoliv vědomostí samozřejmě není dobře. Registrace uživatelů už ostatně v některých zemích (například v USA) povinná je.

Na druhou stranu jsou problematická zejména omezení výkonnosti těchto strojů. Parametry většiny kvalitních dronů i jejich kamer je vysoce převyšují - a kupovat stroj za tisíce nebo desetitisíce, když se smí jen to, co umějí dětské drony za pár stokorun, nikdo nebude. Z návrhu tak je cítit snaha skutečné drony vzdálit z dosahu běžného uživatele a ponechat jim pouze hračky. Pro prodejce a dovozce to bude problém - a pro ty, kteří se na drony specializovali, nejspíš i konečná. Zatím také není patrné, jak zareagují výrobci (ti významní jsou prakticky jen v Číně) nebo jak se do návrhu vejdou závodní drony (race copters), s nimiž doteď čeští závodníci slavili četné mezinárodní úspěchy.

Jan A. Novák