Deník uchazeče o licenci: 1. Jak to začalo

Ve skutečnosti motivů bylo víc, na prvním místě moje publikační činnost, k níž by se záběry z výšky občas hodily. S lehkým údivem jsem ale zjistil, že pokud je chci zveřejňovat, tak na to potřebuji licenci, zkoušky a takové věci. Ale dříve nebo později bych do toho asi tak jako tak šel, protože od dětství mě zajímalo focení všeho, co není běžně k vidění - od makrofotografie až po vesmír. Když se objevily drony s kamerami, nebylo co řešit, dodnes máme z té doby na skříni pravidelnou řadu záseků od vrtulí, jak jsem stroj poněkud nedočkavě otestoval hned po vybalení v obývacím pokoji.

Další motiv asi se mnou sdílí hodně těch, kdo se do získávání licence pustili také: jestli to myslím s drony vážně, tak mít "papíry" k tomu prostě patří. A pokud se naskytne příležitost, aby si ne právě levné stroje na sebe vydělaly, tak proč to odmítat, nebo riskovat postihy za nelegální podnikání.

Třetím motivem bylo, že provozovat DroneWeb a nemít licenci bych považoval za tak trochu trapné.

Čtvrtý motiv nejspíš opět sdílím s mnoha dalšími majiteli dronů. Jmenuje se Letecké činnosti pro vlastní potřebu - a pro méně informované vyžaduje podrobnější vysvětlení. Tím spíš, že je to asi nejkontroverznější součást českých předpisů týkajících se dronů.

Letecké činnosti pro vlastní potřebu

Létání s tím, čemu se odborně říká bezpilotní prostředky, u nás upravuje předpis známý jako Doplněk X, nad jehož dodržováním bdí Úřad pro civilní letectví (ÚCL). Předpis mimo jiné rozlišuje létání pro zábavu a létání pro výdělek. Dron jako hobby je bezproblémová záležitost, i když mnohá ustanovení Doplňku X se amatérů týkají také a za jejich překročení také lze dostávat ne právě malé pokuty. Kdo ale chce být profesionál, ten už musí splňovat docela náročné podmínky. To je v pořádku (i když možná nejsou tak úplně v pořádku správní poplatky - ale o tom později).

Trochu zvláštní však je, že kromě létání pro zábavu a létání pro výdělek (tzv. leteckých prací) zná Doplněk X ještě jednu kategorii, která se jmenuje Provozování leteckých činností pro vlastní potřebu. Myslí se tím třeba případ, kdy si majitel dronu létáním sice nevydělává, ale vyfotografuje svou firmu z výšky pro reklamu. Nebo farmář, který ze vzduchu sleduje stav svých polí. Atakdále. Hranice mezi hobby a činností pro vlastní potřebu je poněkud mlhavá - teoreticky by sem mohlo spadat třeba i amatérské video na Youtube, které autorovi vydělalo pár korun přidanou reklamou.

Tahle třetí kategorie sama o sobě nemusí být nic špatného, horší ale je, že podmínky k povolení tu jsou úplně stejné jako pro letecké práce, včetně oněch nemalých poplatků. Ale také pokut za snímky a záběry pořízené bez splnění oněch podmínek, přičemž horní hranice je 5 milionů korun. Takže zmíněný záběr firmy pro vlastní reklamu může malou živnost spolehlivě poslat do konkursu a majitele i s rodinou pod most. Ovšem, když to zadáte specializované dronařské firmě, může vás ten záběr vyjít na desetitisíce. Nejde se tedy divit hlasům, podle nichž jsou "letecké činnosti pro vlastní potřebu" především dílem lobby části profesionálních provozovatelů dronů. A protože jsme v Česku, tak je ve hře samozřejmě i udávání, některé subjekty k němu dokonce vyzývají...

Už klasik pravil, že se nám to sice může nelíbit, ale to je tak asi všechno co můžeme - takže jsem se rozhodl si "papíry" udělat. A teď trochu předběhnu: sice mě to stálo hodně peněz, času i trochu nervů, ale nelituji, protože jestli jsem se předtím považoval za celkem zkušeného uživatele dronu, tak teprve příprava na zkoušky mi předvedla, že ne. A jaksi mimochodem jsem při tom potkal i pár zajímavých a sympatických lidí. Ano stojí to sice skoro tolik co docela slušný dron, ale jestli to s bezpilotním létáním myslíte vážně, tak se vynaložené náklady v těch ostatních nakonec skoro ztratí.

S firmou nebo na vlastní pěst?

Existují dvě možnosti jak na získání licence jít: buď si můžete vyřizovat všechno sám, nebo to jde svěřit firmě, která vás nejen zaškolí, ale především vyřídí většinu formalit, včetně vyplňování formulářů, vypracování provozní příručky stroje atd. a zařídí i organizaci zkoušek (ty za vás ovšem pochopitelně dělat nebude). Samozřejmě to není zadarmo, ale čas jsou peníze - a hlavně je lepší se učit z chyb jiných než svých.

První cesta má tu výhodu že ušetříte - ovšem v poměru k celkové sumě poplatků požadovaných Úřadem civilního letectví (UCL) a za pojištění ne zas tak moc. Nevýhody - zejména pro mě, který to dělá poprvé a bez předchozích zkušeností - spočívají v tom, že těch dokumentů je hodně (jen provozní příručka má desítky stran), nevím, jak mají správně vypadat a ÚCL je může opakovaně vracet k přepracování. Získání licence se tak údajně někdy protáhne i na více než rok. Úřední formality mi nikdy moc nešly, tak jsem se nakonec rozhodl pro druhou možnost.

Výběr firmy rozhodl sám osud. Telink na mě udělal dojem už dřív, a tak jsem si na jejich e-shopu objednal jisté zařízení. Reakce byla nečekaná: zavolali mi, že ta věc je podle jejich zjištění šmejd, takže stahují ji z prodeje. A ještě mi poradili, co místo toho koupit jinde. Rozhodnutí bylo bleskové - ještě během tohoto telefonního hovoru. Týž den mi od nich přišel mail s vysvětlením, jak to bude probíhat.

A tak to mohlo začít. Datum, kdy se tak stalo, je důležité - nejen proto, že v tento památný den jsem se ocitl na počátku kariéry pilota dronu, ale především proto, že nám tu názorně umožní demonstrovat časový průběh povolovacího procesu.

Bylo 24. dubna.

Jan A. Novák

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL SERIÁLU