Drony ve válce a armáda České republiky 2. Potřebuje Armáda ČR bojové drony?

Předešlý díl

Následující díl

Bezpilotní letadla se dělí na letouny s pevnou, či pevnými nosnými plochami, vrtulníky s rotující nosnou plochou či plochami, ornitoptéry/orthoptéry s pohyblivými (mávavými) nosnými plochami a lehčí vzduchu, tedy vzducholodě a balóny. Poslední dvě skupiny se vyskytují v minimálních počtech. Vzhledem k podstatně nižší účinnosti rotujících nosných ploch mají drony koncipované jako vrtulníky (x-coptery) výrazně menší dolet a dobu letu ve srovnání s klasickými letadly. Pro všechny typy bezpilotních letadel se v posledních dekádách prosadilo zjednodušené označení dron (drone).

Bezpilotní letadla spadají ve větší či menší míře mezi dálkově ovládané, případně robotické  zbraňové systémy. Důležitý je podíl umělé inteligence v avionice i jiných systémech, případně poměr mezi použitím umělé inteligence a lidské kontroly a řízení v rámci mise. Prakticky žádný ze současných sériových dronů nepůsobí obvykle zcela autonomně, přestože některé jsou schopné provést celou misi bez zásahu operátora. Většina typů současných dronů střední a větší velikosti je ovládána z dvoumístných pozemních stanovišť, která tvoří součást systémové dodávky i ceny. Obvykle se dodává mobilní stanoviště na několik dronů. 

Členění vojenských dronů

Drony slouží ve vojenství nejčastěji k průzkumu, hlídkování, logistické podpoře, navádění a korekci dělostřelecké palby, rušení radiolokátorů a jiným formám elektronického boje, případně jako létající terč. Bojové buď nesou výzbroj, nebo se používají jako jednorázové sebevražedné letouny, v podstatě jednodušší a pomalejší řízené střely.

Obvykle se dělí podle hmotnosti, která má však přímý vztah k velikosti, a to na několik skupin. Zjednodušené české dělení stanoví například vyhláška  154/2011 Sb. Podle ní se UAV/UCAV dělí na malé od 20 do 150 kg maximální letové hmotnosti a velké nad 150 kg, případně autonomní létající systémy bez ohledu na letovou hmotnost letadla. Globálně se obvykle používá především dělení do pěti hmotnostních skupin podle startovní hmotnosti letadla, a to Micro s váhou do 5 kg, Light 5-50 kg, Medium 50-200 kg, Heavy 200-2000 kg a Super Heavy nad 2000 kg. Do poslední skupiny spadají typy, které jsou neoficiálně označované jako strategické, přičemž mohou dosahovat maximální startovní hmotnosti až kolem 5000 kg. V nejtěžší skupině dominuje americký proudový typ RQ-4 Global Hawk o hmotnosti 12 000 kg a rozpětí přes 13 metrů.

Obr: Britský nanodron od společnosti BAE Systems

V současnosti existuje několik desítek výrobců vojenských UAV, stovky při započtení subdodavatelů. Nicméně naprostou většinu jejich produkce tvoří malé letouny a vrtulníky hmotnostních skupin Micro a Light, které připomínají vzhledem produkci modelářských firem. V případě skupiny Medium už se počet výrobců zužuje. Velké typy kategorie Heavy a Super Heavy vyvíjí a vyrábí USA, Izrael, Turecko, Německo (zatím prototypy), Francie (zatím prototypy), Británie (zatím prototypy), Itálie, Rusko a Čína. Obecně lze konstatovat, že celá EU a rovněž Rusko ostudně zanedbaly oblast vývoje a především výroby a zavedení do výzbroje těžkých dronů kategorie Heavy s vrtulovým pohonem, které se zásadně osvědčily ve válce mezi Arménií a Azerbajdžánem a rovněž na Ukrajině. Polsko se snížilo k nákupu tureckého typu Bayraktar, přestože Turecko do značné míry pouze kopíruje zahraniční vzory a přebírá zahraniční technologie, to vše s nižší srovnatelnou výrobní kvalitou.

Těžké a velmi těžké drony mohou nést podvěšenou výzbroj a munici používanou pilotovanými bojovými letouny a vrtulníky, dále prostředky elektronického boje, ale rovněž malé drony. Jsou pro ně vyvíjené i menší typy řízených střel. Kromě bojových mohou plnit úkoly průzkumu, systémového rušení a klamání, hlídkování a logistické i další podpory pozemních sil. V případě logistiky se většinou jedná o větší vrtulníky schopné dopravovat náklad s bodovou přesností, například K-MAX. Úzkou skupinu tvoří konverze bezpilotních letadel na bezpilotní, většinou cílové drony. Ve velkém množství jsou takto upravovány staré bojové letouny, vyřazené ze služby a záloh. Nicméně existuje i několik typů dříve pilotovaných letounů a vrtulníků, které slouží jako bezpilotní, například Opale, Patroller, Dominator, Air Mule, Centaur nebo Little Bird.

Jak si stojíme

Historicky používala AČR dron domácí konstrukce Sojka, v současné době již vyřazený. Aktuálně existuje moderně řešený dron Primocco One 150 (startovní hmotnost 150 kg) domácího privátního výrobce Primocco, který absolvoval armádní zkoušky. Tento typ však svojí koncepcí a konstrukcí nijak nevybočuje ze světového průměru a nepřináší žádné novinky ve srovnání s konkurencí.

Obr.: Již vyřazený český dron Sojka

Lze konstatovat, že byl u nás dlouhodobě a hrubě zanedbáván vývoj z hlediska těžkých dronů. Tím jsme se zbavili možnosti vlastní výroby, případně i ziskového exportu této kategorie letadel. Dlouhodobě přehlížen je rovněž výrobce a exportér motor pro drony PBS (První Brněnská Strojírna Velká Bíteš). Vývoj by trval několik let, takže nám v této situaci nezbývá než nakupovat v zahraničí.

V rámci celé EU není situace o mnoho lepší. Turecko považované za zaostalé, s vzalo vzor z Izraele a vyvíjí, vyrábí a hlavně exportuje víc velkých dronů než celá EU. Vesměs jde o kopie izraelských a amerických typů. Francie používá drony izraelské společnosti IAI pod názvem Harfang a existuje skupinové financování amerických velkých průzkumných RQ-4 Global Hawk v provedení pro EU. V Británii se vyráběl izraelský Hermes 450 jak Watchkeeper WK450.

Základem úspěchu armády je samozřejmě morálka, přičemž v útoku dominuje pružná kombinace mobility a palebné síly. Již to je důkazem pozice letectva, které je nejmobilnější, a to ve třech rovinách a zároveň v rámci moderních armád představuje kolem 60 procent palebné síly. V obraně jsou základem vybudované obranné pozice a linie (pokud je lze s dostupnými počty vojáků a techniky vybudovat), přičemž odolnost posiluje opět palebná síla spolu s pružností a manévrem. Při nedostatku vojáků je nutností pružnější obrana, zásadním způsobem závislá na informační válce, mobilitě, dělostřelecké palbě a vzdušné podpoře, a to jak informační, tak palebné. To vše organizované spojením/přenosem dat a s informační i logistickou podporou. Bojové drony poskytují ve srovnání s klasickými letadly široké spektrum mobility, informační podpory i palebné síly, případně dalších funkcí, a to při podstatně nižších nákladech ve srovnání s klasickým letectvem.

Co se nabízí

Úkolem naší armády je, případně by měla být, především obrana území našeho státu. Ta by měla být aktivní a efektivní, počínaje akvizicí výzbroje, včetně dronů. Proto je třeba se soustředit na drony větších typů, které jsou schopny nést výzbroj. Nelze přehlédnout, že AČR nemůže, především z finančních důvodů, uvažovat o vývoji, výrobě ani o nákupu velkých rychlých proudových dronů nejvyšší kategorie, vybavených v některých případech technologií elektronické neviditelnosti stealth, například typů Taranis, nEURON, RQ-47B, či XQ-58.

Rozdělení dronů kategorie Heavy, případně Super Heavy na dvě skupiny podle takticko-technických dat nebo obvykle výrazně akceptováno, ale je objektivní realitou. První skupinu tvoří uvedené rychlé těžké typy s proudovým pohonem. Druhou pomalejší těžké typy s vrtulovým pohonem. Druhá skupina se vyznačuje velkou univerzálností z hlediska použití a konstrukční flexibilitou. Jako vzorové příklady lze uvést Bayractar TB2, Anka S, Heron 1, T Heron, EITAN/Heron TP, Hermes 900, Hermes 450, Predator MQ-1B, Reaper MQ-9, Watchkeeper. Zároveň je třeba se vyhnout při výběrovém řízení nevyzkoušeným a sériově nevyráběným prototypům, například Talarion nebo Mntis.

Obr: Dron Hermes 900

Teoreticky lze z českého hlediska uvažovat o dvou hmotnostních skupinách, a to kolem 500 kg a 1000 – 2000 kg maximální vzletové hmotnosti (obě mezinárodní kategorie Heavy, druhá případně i Super Heavy), jednomotorových s vrtulovým pohonem. Proudový pohon je v této skupině raritou (Avenger, prototypový Talarion) a výrazně zvyšuje náklady akviziční i provozní. V současnosti naše armáda oficiálně preferuje hmotnostní kategorii kolem 1000+ kg. Ve skupině vrtulových těžkých dronů, vhodných pro státy s ekonomickými možnostmi srovnatelnými s ČR je jednoznačným trendem víceúčelovost. Ta znamená možnost plnění širokého spektra úkolů pro potřeby armády, ale rovněž možnost využití policií a dalšími složkami státní správy.

Pro a proti

Ve srovnání s pilotovanými vojenskými letouny a vrtulníky mají drony řadu výhod. Je to především podstatně nižší jednicová i systémová pořizovací cena. Nesrovnatelně nižší jsou rovněž provozní náklady, počínaje pohonnými hmotami a náklady na provoz a opravy. Z toho vyplývá i výše nákladů na pojištění.

Z hlediska nasazení jsou ve srovnání s pilotovanými letouny výhodné rovněž menší rozměry a rozebíratelnost těžkých dronů z hlediska skladování, maskování a pozemního transportu. Z hlediska stability letu jsou těžké vrtulové drony výrazně stabilnější ve větru než lehké typy a vrtulníky. V případě velké války v Evropě lze předpokládat zničení letišť se sklady pohonných hmot a minuce, stejně jako narušení civilní výroby, rozvodů elektrické energie, distribuce pitné vody, skladů a produktovodů.  Na provoz letky těžkých dronů po dobu jednoho týdne stačí jedna cisterna pohonných hmot na terénním podvozku Tatra.

Přehlédnout nelze ani široké spektrum vojenského uplatnění. V rámci AČR jsou drony sto doplnit, či nahradit současné nedostatečné počty některých druhů výzbroje. Mohou sloužit – mimo obvyklých úkolů – jako protitankový prostředek nahrazující nedostatek tanků a rovněž jako protiletadlový prostředek při ničení letadel, vrtulníků a letišť. Lze je využít rovněž k plnění méně typických úkolů, například k provádění optického i elektronického zastírání vlastních vojsk dýmem, nebo shazování/vystřelování dipólů různého druhu. Drony mohou nahradit pilotované letouny při přesné, navádění dělostřelecké a letecké munice na bodové cíle, především v situacích vysokého rizika ztráty nesrovnatelně dražších bojových letounů.

Obr: Expozice dronů AČR na plzeňském veletrhu Dronfest

Obecně lze konstatovat, že AČR pokud se chce řadit mezi moderní a bojeschopné armády, potřebuje těžké vrtulové bojové drony. Dokazují to bojové operace po celém světě v posledních dvaceti a více letech. Akvizice bojových dronů je efektivní možností vyřešení řady problémů z hlediska výzbroje AČR. Důležité je neřešit tuto akvizici polovičatě, jak bývá bohužel českým zvykem. Každopádně těžké vrtulové bojové drony jsou lepší investice než mnohá jiná vojenská technika.

Ing. Marin Koller

Předešlý díl

Následující díl