Test DJI Mavic Mini. Díl 2: Nová ovládací aplikace DJI Fly

PŘEDEŠLÝ DÍL RECENZE

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL RECENZE

V nabíjení není problém, prostě strčíte akumulátory do nabíječky, k té přes USB připojíte i ovladač a to celé zapnete do zásuvky. Zajímalo mě ale, jak dlouho to bude trvat. Akumulátory se v nabíječce z balení combo nenabíjejí najednou, ale postupně, přičemž nabití prvního trvalo jednu hodinu a 10 minut. Všechny tři ukazovaly plné nabití po 3 hodinách a 40 minutách. Teprve pak se začal nabíjet ovladač, který na to potřeboval další hodinu a 15 minut.

Akumulátory jsou v nabíječce jištěné nenápadnými západkami, takže mi chvilku trvalo, než jsem přišel na to, jak je po nabití vysvobodit. Což nás přivádí k otázce návodu: v balení je (kromě obvyklé hromady papírů o shodách, bezpečnosti a podobně), jen velmi stručný Quick Start a protože jsem kupoval v Česku, nechybí ani jeho česká verze. Podrobný návod je ale třeba stáhnout z webu DJI tady (tenhle je samozřejmě anglicky, český jsem zatím nenašel). Najdete ho taky v ovládací aplikaci, tu ale za letu potřebujete k jiným věcem.

Akumulátory jde také nabíjet po jednom přímo v dronu. Stačí USB adaptér strčit do zásuvky a kablík, který najdete v balení, připojit ke konektoru na stroji. 

Stahujeme, potvrzujeme...

Nahrávání aplikací nemám nějak rád obecně a těch od DJI zvlášť, protože k obvyklým zádrhelům tu navrch bývá něco jako výslech. Nicméně bez toho létat nejde (a okusit odvar čínského Velkého Bratra se může v budoucnu hodit), takže jsem odhodlaně ofotil do mobilu QR kód z Quick Start, vzápětí mě Safari hodilo na store DJI, kde si to vyžádalo otisk prstu (předpokládám, že moje fotky a vzorky DNA už Frank Wang má) - a pak nahrávání proběhlo překvapivě hladce.

Tím to ale nekončí. Dál musíte smartphonu povolit přístup k Bluetooth, ale také k fotkám v mobilu, údajům o poloze atd., atd... je toho docela hodně, co chtějí, včetně trvalého přístupu k diagnostice dronu. Tady máte na výběr jen dvě možnosti: buď povolit hned, nebo později. Protože vím, že stejně nepřestanou dokud nebude po jejich, tak jsem povolil hned.

Další výslech samozřejmě neopomine mailovou adresu nebo telefon, a jako ve správném špionážním thrilleru nesmějí chybět ani hesla. Nakonec ještě shlédnete krátký tutorial - a pak už máte na displeji smartponu ikonku DJI Fly, takže nic nebrání připojit ovladač a jeho prostřednictvím dron.

Jak už bylo řečeno v minulém dílu testu, ovladač nemá displej, jinak je vše stejné jako u předchozích maviců: z balení vyberete kablík pro váš smartphone, jeden jeho konektor zasunete do ovladače, druhý do mobilu uchyceného v čelistech ovladače. Pak zapnete dron a ovladač.

Nepříjemným překvapením je, že sotva jste dron zapnuli, aplikace už chce update firmwaru - pouhé tři dny po zahájení prodeje. Sice se slušně zeptá, jestli hned nebo později - ale to je jen řečnická otázka, protože když odklepnete "Později" zeptá se znovu na to samé. Následné stahování trvá podstatně déle než stahování vlastního DJI Fly, takže je třeba se obrnit trpělivostí téměř konfuciánskou. Během upgrade musí všechno zůstat zapnuté, mezitím se ovšem samovolně vypnul dron...

I tak ale nahrávání a zprovozňování aplikace zabralo sotva půl hodiny a obešlo se bez větších zádrhelů. Oproti Sparku, kde jsem s tím zápolil dva dny, tedy značný pokrok.

DJI Fly je DJI GO4 light

Tak, konečně je všechno připravené k letu, ale ještě před tím nebude na škodu se s ovládací aplikací seznámit trochu blíž. Mimo jiné proto, že je třeba nastavit některé parametry, z nichž třeba výška letu při RTH je docela důležitá.

Asi nepřekvapí, že aplikace DJI Fly je taková osekaná DJI GO4, nicméně všechny opravdu důležité věci tu zůstaly. A co je pro uživatele starších strojů DJI neméně příjemné, zachovaly si i své místo na displeji.

Asi nejlepší zpráva je, že tady - stejně jako u předchozích dražších modelů - najdete klasickou mapu s polohou a trasou dronu. Na spodní liště vedle mapy se nacházejí informace o výšce, vzdálenosti, rychlosti a podobných věcech, na horní letový režim, počet satelitů na příjmu, síle signálu, zbývající kapacitě baterie atd. Napravo je ovládání kamery, kterému se budeme věnovat v některém z dalších dílů testu. Nalevo pak je tlačítko automatického startu.

Protože smyslem DroneWebu není suplovat návody, tohle je od nás k hlavní obrazovce všechno. S jednou výjimkou a tou jsou tři tečky úplně vpravo nahoře. Ty nás totiž dostanou k hlubším úrovním aplikace, kde jsou informace a možnosti nastavení dalších parametrů. Pro začátek je důležitá hlavně volba SAFETY, kde vřele doporučuji nastavit bezpečnou výšku RTH. Obvykle v optimistickém rozpoložení dávám 30 metrů, v pesimistickém 40 metrů.

Zajímavé na obrazovce SAFETY jsou limity výšky a vzdálenosti, kdy výšku můžete nastavit až na 500 metrů a vzdálenost neomezenou. Právě jen tím se Mavic Mini vymyká relativně tolerantní kategorii C0 nové evropské legislativy, otázka ovšem je, jestli to tak zůstane. Nedivil bych se, kdyby to nějak souviselo s nemožností vyhnout se upgrade firmwaru - ale to jsou jen moje spekulace. Z tohoto hlediska je zajímavá položka Remote Identification z nabídky SAFETY. Vysloveně říká, že umožňuje sledovat dron i člověka, který ho řídí... Víc o tom tady, každopádně se téhle problematice chceme v budoucnu věnovat podrobněji.

Jinak platí, co už jsem psal výš: o nastavení kamery ještě bude v seriálu řeč, ohledně toho ostatního majitelům všechno řekne návod, který tu nemáme v úmyslu nahrazovat.

A ještě malá poznámka: při seznamování s aplikací mě trochu znepokojilo, že mobil se i po poměrně krátké prohlídce funkcí vydatně zahřál a poněkud vysílil. Uvidíme, co to udělá během skutečného létání - a k tomu se konečně dostaneme v příštím díle seriálu.

PŘEDEŠLÝ DÍL RECENZE

NÁSLEDUJÍCÍ DÍL RECENZE

Jan A. Novák