- Napsal(a) Jan A. Novák
- Zveřejněno v Aktuality
- Tisk
Jak jsme se s dronem vykoupali
Droni sice patří do vzduchu, některé ale občas trpí přesvědčením, že měly být raději ponorkou - a pak nezbývá než pro ně do vody skočit. Kdo tvrdí, že jde o zábavu, kde chybí pohyb, otužování a vzrušení, ten o létání nic neví: sportů, při nichž se vykoupete začátkem dubna oblečený a v botách, zas tak moc není.
Chtěl jsem vyfotografovat jedno hradiště obehnané vodním příkopem a dobře jsem se na to vybavil: kufr auta byl plný dronů, kamer a nabitých akumulátorů. Sice jsem tu byl takhle vybavený letos už několikrát, ale tentokrát konečně svítilo slunce, a to se musí využít dřív, než pohledy ze vzduchu zakryje listí.
Filmování profi dronem z velké výšky šlo skvěle a nakonec zbylo v posledním akumulátoru ještě trochu energie i pro záběry, které mě lákaly, ale současně jsem se jich trochu bál. Kruhový val hradiště - nebo co to je - obtáčí několik metrů široký a místy docela hluboký vodní příkop, takže kdyby dron s kamerou obletěl valy nad hladinou, mohl by vzniknout efektní záběr. Je to ovšem i riskantní, protože pod stromy není signál GPS, řízení tedy bude plně manuální - mezi větvemi a keři, chvílemi bez přímé viditelnosti stroje. Ale konec konců právě proto jsem stavěl malý dron z překližky, abych do takových akcí nemusel posílat drahou profesionální techniku...
Dlouho to vypadalo dobře. Bzučící potvora se zavěšenou kamerou se statečně prodírala mezi korunami stromů, občas vrtule zapracovaly jako sekačka, ale dron to vždycky zase vybral. Záběrů utěšeně přibývalo - viz snímek v titulu.Pak se ozval signál varující před vybitím baterie. Byl jsem líný pro dron jít, tak jsem ho otočil ve vzduchu a s triumfálním pocitem završení úspěšné práce nasměroval k sobě.
Co přesně se stalo potom, moc nevím, protože se to seběhlo strašně rychle. Kvadrokoptéra najednou mířila k hladině, podařilo se mi ji sice v poslední chvíli dovést nad břeh, jenže sešikmený val ji odrazil do vody. Vrtule se točily ještě pod hladinou, stroj pomalu klesal hlouběji a hlouběji a jeho slábnoucí diody k hladině zoufale blikaly prosby o pomoc. Bez rozmyšlení jsem skočil za ním, než zmizí úplně. Na podruhé se mi ho podařilo zachytit a vydrápal jsem se s ním na břeh.
Sice svítilo slunce, ale vzduch měl sotva 10 stupňů a moje oblečení od bot až po svetr bylo nasáklé ledovou páchnoucí vodou - jen levý rukáv zůstal suchý, jak jsem se držel břehu. Ale co bylo ještě horší, na dronu chyběla kamera. Zřejmě se při nárazu utrhla ze závěsu a teď leží někde na dně.
Pořád ještě byla naděje, že až se usadí zvířený kal, uvidím kameru ze břehu, tak jsem zatím ze sebe serval oblečení, vyždímal ho a rozvěsil po stromech. Bahno se sice opravdu usadilo, jenže kamera nikde. Nedalo se nic dělat, musel jsem tam znovu.
Dno příkopu klesá překvapivě strmě do hloubky a tvoří ho chaotická změť kořenů, napadaných větví a mocné vrstvy bahna. Snažil jsem se tuhle odpornou směs centimetr po centimetru prohmatávat (vidět nebylo nic), ale ruka za chvíli odumřela chladem, tak se to muselo přerušit. Mezitím mi ale odumřely i nohy, takže ani vydrápat se na břeh nebylo snadné.
Jenže tahle kamera nebyla zrovna levná, tak jsem se vrhal do vody znovu a znovu. Šlo to pořád dokola: prohmatávat dno až do odumření končetin, vyškrábat se z bahna, prohřát údy na slabém dubnovém slunci a pak znovu vlézt do vody mezi odporné slizké kořeny. Stále bez výsledku. Mohl jsem jen doufat, že na hradišti nejsou turisté, což ovšem ve víkendovém dni s pěkným počasím bylo trochu naivní. Pohled na nahého dědka rochnícího se začátkem dubna v bažině se nejspíš stal zajímavým zpestřením sobotní procházky nejednoho Dobříšana.
Asi po půlhodině jsem kameru uviděl - ležela pod převisem břehu jen v asi pěticentimetrové hloubce, musel jsem kolem ní projít nejmíň desetkrát...
Teprve teď mi začala být opravdu zima. Oblečení samozřejmě neschlo, o botách ani nemluvě. Jedno z mála možných řešení bylo vlézt do auta nahý, zapnout klimatizaci naplno a jet domů v naději, že mě nikde nezastaví silniční kontrola (ve večerních zprávách na Nově bych se jistě dobře vyjímal), že nebudu muset tankovat, že nikoho nepotkám po příjezdu do cíle...
Jenže já měl původně v plánu taky nákup potravin a protože mi v té vodě nějak vyhládlo, nemínil jsem se ho vzdát. Další půlhodinu jsem se tedy zabýval natáčením mokrého šatstva za sluncem, zatímco v dobříšské policejní služebně se nejspíš hromadila hlášení o deviantovi obnažujícím se na archeologické lokalitě. Pořád to neschlo. Tak jsem se to toho s největším odporem nasoukal a jel k nejbližšímu supermarketu.
Scénka s mokrým chlapem páchnoucím bahnem a hnilobou, promodrale bledým a trochu se třesoucím, jak prochází mezi regály s potravinami, by jistě byla vrcholnou pasáží nějaké modernizované verze Erbenovy Kytice, v Dobříši se ale od 2. dubna 2016 mohou chlubit, že se tam takové věci opravdu dějí.
Dron, kameru, akumulátory i paměťovou kartu jsem opatrně sušil několik dní. První se vzpamatovala karta, na níž dokonce zůstaly natočené záběry - bohužel kromě toho posledního, který by končil efektním skokem pod hladinu. Dron fungoval už druhý den, kamera se dlouho tvářila jako odepsaná, ale po několika dnech ožila taky.
obr: Koupel stroj přečkal bez úhony: dron droní, kamera kameruje a ani operátor nedostal zápal plic
Jan A. Novák
Publicista a fotograf, který se od dětství snaží fotit to, co většina běžných lidí nemůže vidět. Drony ho tedy nemohly minout.
Internetová stránka: www.novakoviny.eu