Jak jsem stavěl dron. Díl 2: Přistávací nohy nejsou prkotina

První řešení bylo logickým výsledkem podcenění úlohy lyžin - šlo o korkové zátky (in vino veritas) přišroubované ke konzolám motorů. Odlamovaly se při každém nešetrnějším přistání (a že jich při pokusných letech bylo). Ještě ke všemu občas i s motory, protože základním materiálem stroje je ne moc kvalitní překližka ze starého nábytku.

V druhé verzi tedy vinné zátky nahradily kvádříky z polystyrenu, které byly ke konzolám motorů pouze přilepené. Předpoklad, že se ulomí polystyren, ale motory zůstanou na kvadrokoptéře, se stoprocentně vyplnil - jenže vyřezávat a lepit na trup stále nové kvádříky z polystyrenu bylo poněkud otravné.

V další verzi tedy bylo lepení kvádříků ke konzolím nahrazeno suchým zipem. První dojem z výsledku byl hrozný: suché zipy sice drží pevně, jenže ne zas tak pevně , aby se polystyren nekýval do stran, takže kvadrokoptéra se před startem třásla jak sulc. Estetická vada se ale projevila jako přednost: pružné uchycení dokázalo pohltit i boční síly při nevydařených přistáních - a pokud ne, nestalo se nic horšího, než že se rozepnul suchý zip.

Nakonec se ale ukázalo, že polystyren je sám o sobě méně pevný než spojení suchého zipu, byl tedy opět nahrazen vinnými špunty, kterých je ve slušné domácnosti vždycky dostatek. Na jejich druhý konec jsem pak ještě pomocí Epoxy přilepil molitanové bloky.

Výsledek je víc než uspokojující, i když uznávám, že profesionální certifikací by stroj s tímhle designem nejspíš neprošel. Důležité jsou ale zkušenosti, které byly získány velmi levně a při tom při návrhu pokročilejšího stroje mohou být k nezaplacení.

Předešlý díl seriálu

Následující díl seriálu