Logo
Vytisknout tuto stránku

Jak jsme jeli s dronem do Řecka

Jak jsme jeli s dronem do Řecka

O cestování s drony do zahraničí se toho napsalo už hodně, stejně jako o jejich přepravě leteckými společnostmi. Často si ale informace protiřečí, nebo pocházejí z pochybných zdrojů. Není proto nad osobní zkušenost; tady je vyprávění o mých zážitcích z putování s kvadrokoptérou Mavic Pro na řeckou Kefalonii. A taky o cestě zpátky, protože ne každému se podaří na dovolené o dron přijít.

Teoreticky bylo všechno předem jasné: dron do kufru, který půjde do nákladového prostoru letadla, akumulátory maximálně dva v bezpečnostním sáčku na lithiové baterie (tzv. safe bag, v mém případě konkrétně výrobek Lipo-Safe, zakoupený v Pecka Modely) do palubního zavazadla.

DJI Mavic Pro je na takovou cestu ideální, protože se pohodlně vejde do jakéhokoliv zavazadla a kapacita akumulátoru nepřekračuje limit, který některé letecké společnosti uplatňují - uvádí se, že při kapacitě 101 až 160 Wh můžete mít v palubním zavazadle dvě.

(Na DroneWebu jsme o těchto zásadách už dřív psali tady)

Poměrně jasno jsem měl i o předpisech pro létání s drony v Řecku. Donedávna to bylo celkem volné, od 1. ledna 2017 vstoupily v platnost předpisy, které se rámcově podobají českému Doplňku X (samozřejmě v něčem jsou tvrdší, v něčem měkčí, ale jako celek to vyjde přibližně na stejno). Jejich přesné znění v anglickém překladu najdete tady a další text na toto téma od řeckého úřadu ekvivalentního našemu UCL tady. Důležité je, že Mavic spadá do jejich kategorie pod 3 kg, kde jsou předpisy volnější.

A abychom nemluvili jen o teorii: prakticky trochu znám Řeky a vím, že to většinou jsou pohodoví lidé, kteří předpisy zbytečně moc nežerou. Tedy s jednou výjimkou: dokud nejde o bezpečnost řecké vlasti, což při jejich historické zkušenosti by nemělo být těžké pochopit. Takže pokud nebudu létat kolem ničeho, co by mohli považovat za strategický objekt, neměl by být problém.

 

S dronem do kufru

Mavic šel do kufru v krabici z továrního balení, která naštěstí stroji padne přesně na míru a bohatě tak nahradí všechny ty krásné a nekřesťansky drahé cestovní kufříky (které mimochodem nápadně upozorňují na cenný obsah, takže cestovat s nimi je přibližně stejná hloupost, jako když fotograf vyrazí s hliníkovým kontejnerem opatřeným velkými nápisy Nikon nebo Canon). Ručník, trička a potápěčské ploutve na vhodných místech pak představovaly další úroveň ochrany před letištním personálem, který se s kufry - jak známo - většinou moc nemazlí.

Loučení s dronem za několik desítek tisíc na odbavovací přepážce je pochopitelně poněkud srdceryvná záležitost, protože historek o zbloudilých a vykradených zavazadlech není zrovna málo. Tak jsme na Letišti Václava Havla využili služby, která kufry určené k přepravě v nákladovém prostoru letadla balí do zelené igelitové fólie. Když porovnáte cenu té fólie a cenu služby, tak je to docela dobrý byznys, zaujali měl proto koumáci, kteří si totéž udělali sami pomocí izolepy. Popravdě řečeno, když o tom přemýšlím teď už bez cestovní horečky, tak si říkám, že kdyby měl o dron někdo z letištního personálu opravdu zájem, tak sebere kufr i s tím igelitem - který navíc z dálky naznačí, že obsah za trochu rizika možná stojí. Vtipné také je, že při výdeji zavazadel je v zelené fólii každý třetí kufr, takže ten svůj hned tak nepoznáte.

Teď udělám něco, co se nemá: prozradím pointu. Když jsme v Řecku mezi mnoha zelenými kufry konečně poznali ten náš, vyřešili otázku, jestli se hotel má jmenovat Odysseus nebo Calypso (Homér jako Homér) a kufr na pokoji otevřeli, byl dron bez sebemenšího poškození.

 

S bateriemi na palubu

Jak už jsem řekl, dva akumulátory pro Mavic šly do protipožárního safe bagu - a protože si ani při své poměrně bujné fantazii nedovedu představit, jak by pytlík se suchým zipem v sobě udržel explozi lithia (jestli jste někdy měli střevní infekci, tak asi víte, o čem mluvím), předpisově jsem je předem vybil na přibližně třicet procent kapacity. A teprve pak putoval pytlík s nimi do palubního zavazadla, konkrétně do staré fotobrašny, která svým zevnějškem případným zlodějům jasně říká: "hele, vole, proč bys chtěl mě, když ten stříbrný kufřík hned vedle určitě hodí daleko větší vejvar".

V palubním zavazadle jsem měl ještě taky počítač, dva fotoaparáty, externí disk, pas a tři housky se salámem, protože letecká společnost Travel Service své pasažéry jídlem nerozmazluje. Takže samé důležité věci a o důvod víc, aby to všechno nevzplanulo. O pozdvižení mezi spolucestujícími, kteří se jistě také dívají na seriál Letecké katastrofy, ani nemluvě.

No a pak už jsem do tunelu letištního skeneru u bezpečnostního rámu strčil palubní zavazadlo - jednou rukou, protože druhou jsem si musel přidržovat kalhoty, neb strážný mi poručil sundat opasek. Jenže vzápětí zavazadlo vyjelo zpět a dostal jsem pokyn ho otevřít.

"A je to tady," pomyslel jsem si. Ale nebylo. Obsluha skeneru mi jen vysvětlila, že počítač musí být zvlášť. Akumulátory nikoho nezajímaly.

 

Dva popové a dron

Kapitola o vlastním létání v Řecku nebude dlouhá, protože i tentokrát byli Řekové takoví, jaké je znám: přátelští, ale nikoliv vlezlí, takže pokud je dron vůbec zajímal, bylo z toho příjemné popovídání. Obvykle jsem se dověděl, že takový stroj vidí poprvé, i když o nich už předtím samozřejmě hodně četli a viděli v televizi. Slyšeli i o obchodech ve velkých městech, kde se prodávají, ale zatím jich prý v zemi moc není. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby můj Mavic byl první dron na Kefalonii.

Asi nejživější zájem o stroj projevil děda, který má u silnice na jinak pustém pobřeží zahrádku, na ní malý domeček a u domečku velké terénní auto. Když zrovna nešnorchluje a neloví ryby (už jich není tolik, co dřív a jsou čím dál menší) sedí před domečkem a dívá se na moře. Ale dron ještě neviděl, takže vstal a šel si o něm popovídat. A o životě vůbec. Ten jeho jsem mu trochu záviděl.

Takže praxe potvrdila teorii: pokud se vyhnete letištím, vojenským objektům (a i jinak budete létat rozumně, tak jak byste létali u nás), nejsou problémy. Někdo si možná v této souvislosti vzpomene na dva Čechy, kteří byli před několika lety kvůli fotografování zatčeni na Lemnosu, ale ti si to zavinili sami - ostatně celá ta záležitost je poněkud divná (viz zde a zde).

Vlastně jednou měl Mavic přece jen na mále. Postavil jsem ho doprostřed horské kamenité cesty, kde jsem široko daleko nepředpokládal živého člověka a chystal ke startu - když se ze zatáčky vyřítil terénní Land Rover. Jen tak tak jsem dron stihl popadnout, skočil s ním na stranu a koutkem oka zahlédl dva popy v kabině vozu. Už jsem na internetu četl různé historky o zkáze dronu, ale Mavic rozdrcený pravoslavnými mnichy by jistě byl originální.

Ve skutečnosti největším problémem bylo horko; teploty se během dne pohybovaly hodně nad 30 stupňů. Mavic se držel skvěle, hůř to ale snášel tablet (Samsung Galaxy Tab A10). Pak ho vždycky musel nahradit smartphone (Samsung Galaxy 6s edge), který ale má jiné obvyklé vrtochy smartphonů, jako malou výdrž baterie a podobně. Takže jsem byl rád, že mám zobrazovací jednotky dvě.

 

Manželka v bezvědomí

Používal jsem Mavic hlavně k hledání a fotografování unikátních krasových jevů na Kefalonii a bylo kolem toho hodně zážitků (o nich někdy jindy). Pak ale pobyt bohužel skončil, dron zase putoval do kufru, baterie do safe bagu a to všechno s námi na letiště.

Nevím jak jinde v Řecku, ale na Kefalonii jsou při kontrolách odlétajících cizinců důslední: šengen - nešengen, pasy se prohlížejí nejméně třikrát (při odbavení zavazadel, před kontrolou osob a palubních zavazadel u rámů a při nástupu do letadla). Ale ani tady akumulátory nikoho nezaujaly. Bez potíží jsme se ocitli v bezcelní zóně a vypadalo to, že cesta úspěšně a bezproblémově skončila. Jenže znovu se potvrdilo, že takové věci si člověk má říkat opravdu až doma (a pro jistotu možná ani tam ne).

Hala bezcelní zóny na Kefalonii není moc velká, zato plná lidí odsouzených stát se nákladem několika velkých letadel, takže hluk, špatný vzduch, horko... Řekyně stojící vedle mě si mi temperamentně stěžovala, že na tak malý ostrov a tak malé letiště je turistů moc, s čímž nešlo nesouhlasit. Pokusila se o tom přesvědčit i mojí manželku, jenže ta zareagovala poněkud nečekaně - v bezvědomí se sesunula k zemi.

V tom, co následovalo, mám trochu zmatek, pamatuji si jen, že temperamentní Řekyně rázně zorganizovala pomoc, najednou tu byli dva doktoři, několik lidí z letištního personálu, delegátka z cestovní kanceláře, někdo podával vodu, jedna paní přinesla malý ventilátor na baterie... Manželku po několika minutách vzkřísili, lékaři konstatovali, že to asi nebude vážné a letištní personál nás vyvedl na čerstvý vzduch. Bohužel ne na letištní plochu, ale zpátky do Řecka před všechny kontroly.

Vlastně to mohlo vypadat hodně divně: v kufru má dron, stativ a spoustu elektroniky, v palubním zavazadle baterie, jeho manželka nevolnost třeba sehrála... kdo ví, co tady na nás zkouší a proč. Jedna žena z letištního personálu mi opravdu přišla zkontrolovat pas a palubní vstupenku. A když se blížil čas nástupu do letadla, šli jsme ke kontrolám znovu.

Moje palubní zavazadlo zajelo do skeneru - a už tam zůstalo. K jeho obsluze přišli další strážní a o něčem se živě bavili, zatímco já měl možnost na displeji přístroje nekonečně dlouho pozorovat, jak moje věci vidí rentgen. Za chvíli mi došlo, že se nedívám na svou fotobrašnu s bateriemi, ale na notebook - a že strážní se baví o něčem úplně jiném. Nejspíš se prostě jen trochu zakecali.

Aspoň v to doufám. Každopádně jsme pak bez dalších problémů odletěli.

 

Jan A. Novák

Jan A. Novák

Publicista a fotograf, který se od dětství snaží fotit to, co většina běžných lidí nemůže vidět. Drony ho tedy nemohly minout.

Internetová stránka: www.novakoviny.eu
Template Design © Joomla Templates | GavickPro. All rights reserved.